Recenze knihy: Khong Rachel - Nazdar, vitamíne
Třicetiletá Ruth slaví po dlouhé době Vánoce u svých rodičů. Přijela na svátky, jak se na dceru sluší. Možná by je slavila jako čtvery předchozí se svým snoubencem, ale ten se s ní rozešel. Jeho prstýnek nosí už jen v kabelce, kde ho pohltilo moře krámů. Příští Vánoce u rodičů bude ale taky. V práci dala výpověď a na rok se stěhuje zpět, aby pomohla s otcovou nemocí, nebo aby tam pro ně prostě jen byla. Není z toho nadšená, on z její přítomnosti také ne. Otec, o kterém jeho vlastní syn prohlásil, že je lhář, opilec a nevěrník. Ten otec, který byl uznávaným profesorem, je nyní zároveň tím, který si neumí vzpomenout na základní věci, neumí “otevřít zalepenou krabici”, svoji vlastní krabici.
“Máš pocit, že všechny myšlenky jsou v zalepené krabici a problém je v tom, že je tou páskou moc důkladně omotaná, a problém je v tom, že nemáš ty správné nástroje, které by ti umožnily se k nim propracovat - nůžky ani nůž - a vážně ti to dělá starosti - každý den nové a nové -, že prostě nemůžeš najít konec té pásky.”
Kniha přináší pohled do života normální rodiny se všemi možnými problémy a vztahy, které někdy skřípají. Život s rodiči přináší i obnovení mnoha vzpomínek, a brzy je jasné, jak stejnou událost vnímal každý jinak. Tak trochu je to i kniha o hladu, protože máma vyhodila vše a vařit odmítá. V lednici je jen džem, oschlý zázvor, ve spíži pytlík mandlí, krabice nudlí a hnědý cukr. Jídlo v konzervách je zakázané a z nádobí zůstala jen skleněná zapékací mísa. Ruth si nejprve zjišťuje, jak vařit bez hrnců a pánví, a že hlady se umírá za tři týdny až sedmdesát dnů. S tátou si proto dopřávají tajné zakázané večeře a celkově se snaží pomoci mu s pocitem, že je vše normální.
“Máš hlad?” ptá se.
“Teď už jo,” zažertuju.
“Na, vezmi si tohle žluté zahnuté ovoce,” prohlásí a utrhne mi banán.
“Myslels banán, “ odvětím a snažím se ze všech sil, aby to neznělo vyděšeně.
Tragikomický román, mix humoru a lásky, tragické i zábavné … tak hodnotí anotace tuto útlou knížku psanou ve formě deníku. Nesmála jsem se, že bych se za břicho popadala, ani mi neukápla slza. I přesto, že je hlavní téma vážné, je celá kniha prostě taková, jak to říci, jednoduše milá. Začátek byl zvláštní a chvilinku mi trvalo, než jsem si zvykla na skoky v čase i v tématu v rámci jednotlivých kapitol. Představte si, že otevřete něčí deník na jedné z mnoha stran a začnete číst, nikdo nepředstavuje osoby, nevysvětluje dřívější události. Vy se s tím musíte poprat, když máte tu drzost číst si něčí deník.
Jak to uzavřít, kromě toho, že ani tato kniha není nijak zvlášť uzavřená? Tyhle útlé knížečky z Plusu mě baví. Napřed mě dostal Podivuhodný život osamělého pošťáka a teď Nazdar, vitamíne. Jako čtení na víkend, nebo čtení na pohodu, je tohle naprosto nepřekonatelné.
Hodnocení: 95%
Zpět na seznam článků
