Dolores Redondo - Neviditelný strážce

Podobně jako se v knihkupectvích rozmohly erotické romány po vzoru Padesáti odstínů, zaplavily jejich pulty také severské detektivky. I přesto, že zájem o Larssona a Nesbøho neutichá, čtenář musí občas zabrousit i do jižních krajin. Přesně pro takové chvíle mám jeden tip.   

Nakladatelství Panteon přináší na český trh detektivní román Neviditelný strážce od španělské autorky Dolores Redondo, který je prvním dílem trilogie Baztán. Napříč Evropou se její jméno šíří jako lavina. 15. ledna 2013 vyšla tato detektivka kromě španělštiny také ve třech regionálních jazycích (baskičtina, katalánština, galicijština). Od té doby si našla cestu nejen k nám, ale i do Itálie, Německa, Francie, Turecka nebo Velké Británie. Filmová práva si už stihl zakoupil německý producent Peter Nadermann, který už má na triku adaptaci knih Stiega Larssona.

Román má mnoho rovin, které se prolínají a doplňují. Díky baskickému původu autorky se čtenář dočká procítěného vylíčení chladného a uplakaného údolí řeky Baztán, kde byla postupně nalezena těla tří mladých dívek. Do čela vyšetřování je jmenována mladá a atraktivní inspektorka Amaia Salazarová, která pochází z města Elizondo v údolí Baztán a která se do těchto míst vrací jen velmi nerada. Při hledání sériového vraha se potýká s nočními můrami a otevírají se staré rány, které chtěla dávno nechat zacelené.  

“Přestože nezamhouřila oka, nebyla ani trošku ospalá. Obličeje tří dívek na ploše stolu se dívaly do prázdna. Tři hodně odlišné tváře, ale ve smrti stejné.”

Poblíž místa vraždy jsou vždy nalezeny vyrovnané boty dívek. Ačkoliv nebyly dívky zneužity, byly oholeny a jejich oblečení rozedrané jakoby to udělalo zvíře. Děj se proto proplétá s mytologií regionu, jejíž součástí je i legenda o basajaunovi, pánovi lesa. Policie a lidé z velkých měst říkají, že nikdo takový neexistuje, jiní jej jistojistě v tamních lesích viděli. Amaia se snaží vybalancovat racionální pohled na vyšetřování s příběhy o čarodějnicích a o temných ochráncích lesa.

“Neschvaluje jejich způsob oblékání, že se malují, jejich dospělé způsoby, a trestá je a předvádí na nich svůj ideál čistoty, proto je nikdy sexuálně nezneužije; to je to poslední, co by chtěl udělat. Chce je uchránit před zkažeností, před hříchem …”

Amaia je součástí matriarchání rodiny typické pro oblast Pyrenejí, kde mají ženy důležitou společenskou roli. Muži pracovali pro loďařské společnosti a ženy byly ponechány samy v péči o děti, zvířata i prarodiče. V knize se proto otevírá také téma vztahů mezi ní a jejími sestrami, matkou, mateřství i plodnost. Podle autorky v ní samotné Amaia žila již dlouho, vznikla na základě vlastních zkušeností, ale také pod vlivem ostatních. Díky tomu je postava realistická, má emoce, cítí bolest, strach, které jsou tak typicky lidské.  

Už v úvodu autorka čtenáře nešetří a nechá ho bát se. Přiznávám se, že jsem si po přečtení první čtvrtiny knihy nebyla jistá, jestli jsem nepřecenila své síly. Četla jsem ji zalezlá pod dvěmi dekami, zpod kterých mi trčel pouze nos a doufala jsem, že manžel přijde brzy domů, protože jsem se bála každého šustnutí. Jednoduše to není kniha na osamělé večery. Zato je vidět, že ji píše žena, protože pánové odpustí, ale píše o pocitech hlavní hrdinky. Objevují se slova jako brebentit, obklopit, vůně dřeva, pocítit, mrtvá krása nebo sošnost. Tempo knihy je svižné, ale ne překotné a je podpořeno kratšími kapitolami.

První díl trilogie mě přiměl k tomu, abych zasedla k mapě a podívala se, kde se nachází město Elizondo a údolí Baztán, kde se odehrává natolik zajímavý příběh, který má možná co dělat s dávnými příběhy tamních babiček. A nebo máte Španělsko spojené pouze s plážemi, míchanými nápoji a létem? Chyba lávky. Však si to můžete ověřit na vlastní kůži.